Odbenešovávalo se u nás nejzaníceněji ve dvou našich obdobích. A obě ta období – bůhvíproč asi – patřila či patří do historických úseků našich mravně nejchatrnějších. Prvním z těch období byla éra tzv. Druhé republiky (1. říjen 1938 – 14. březen 1939), kdy šok ze zrady našich západních spojenců na Mnichovské konferenci vedl malověrné k hledání jejich viníků nikoli tam, kde skutečně byli, tzn. do hitlerovského Německa, Itálie, Anglie a Francie, ale (protože ti byli daleko a nebylo radno si je ještě víc pozlobit), mířil úder českých malověrných do řad těch, kteří byli tak říkajíc na ráně. Čili do řad veřejných osob a politiků, kteří od vzniku republiky vyznávali principy svobody a demokracie a už pouhým tímto faktem se nemohli s politikou hitlerovského státu ztotožňovat.

Což právě byla jejich chyba nejtragičtější, řvali po Mnichovu čeští mnichované. Měli jsme též zavést diktaturu, měli jsme náš politický systém přizpůsobit systému našeho nejbližšího souseda německého a spojence tedy nacházet v něm a ne hledat jej kdesi na západě či východě. A kdybychom právě toto dělali, dal by nám Hitler pokoj a neměli bychom dnes republiku okleštěnou, zmrzačenou a bezbrannou.

Byla to samozřejmě lež, protože jsme přece, jak to přední nacisté vyjadřovali, byli střepinou, vraženou do německého těla a jako takoví jsme měli a v představě nacistů i museli z Evropy zmizet; a to už ať takoví nebo makoví. Ale malověrní a hloupí té lži uvěřili – a začal hon fašizujících českých band na údajné domácí viníky Mnichova, to je benešovce, masarykovce a demokraty vůbec. Uštván k smrti fašistickými živly byl Karel Čapek, vyhnán z Národního divadla byl pro svůj židovský původ Hugo Haas, zakázana byla, a to už měsíc po Mnichovu, Komunistická strana, zavedla se cenzura, zkrátka činilo se vše možné i nemožné, aby se muž za Krušnými horami nezamračil a nevzal si ze zbytkového Česko–Slovenska i ten zbytek. A objevila se i nová slova, např. odbenešit, které fašistům tak příhodně připomínalo slovo odblešit, i jeho protiklad benešit, připomínající zase slovo pelešit. No a samozřejmě onomu muži, od jehož jména se tyhle nové slovotvary odvinuly, nezbylo než sednout jednoho říjmového dne roku 1938 na letadlo a odletět do Londýna. Ovšem se slibem, že bude v Anglii politicky němý, protože Britanie v té době platnost Mnichovské dohody ještě plně uznávala. A Beneš, coby její kritik, byl tím pádem víceméně persona non grata.

Je samozřejmé, že odbenešovávání Čechů pokračovalo i později, když po Druhé republice bylo Čechům z rozhodnutí vůdce určeno, že budou žít v Protekorátu Čechy a Morava, ale protože to už nám vládla politika německá do češtiny vlastně jen přetlumočována, nelze už mluvit o protibenešovské politice české. Ta totiž, a to s plnou silou, vypukla znovu až po sametové revoluci, trvá dodnes, a jde o ono druhé odbenešovávající období, kdy republika od sebe nenapádně odtlačuje odkaz obou našich prvních prezidentů i onu podobu demokratického státu, kterou ji oba tito prezidenti vtiskli, a své kořeny spíš hledá v dávných a pro potřebu dané chvíle zidealizovaných časech předrepublikových, kdy jsme patřili pod korunu rakousko–uherskou.

A znovu, stejně jako tomu bylo za Druhé republiky, vychází toto hnutí nikoli z pohnutek a zájmů českých, ale z české podřízenosti zájmům cizím a tentokrát jmenovitě zájmům Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se nikdy nevzdal naděje na zrušení tzv. Benešových dekretů a nejnověji baží po takovém jejich zrušení, které si vyžádají Češi sami.

K tomu je ovšem třeba Čechy převychovat, což nejpřednostněji znamená zneuctít onu osobu, jejímž jménem jsou předmětné dekrety pojmenovány. Takže ani jedno dobré slovo nechť už v našich médiích nezazní o prezidentu Benešovi a nechť je naopak každá sebenepartnější příležitost využita k jeho zneuctění.

Třeba takto: zamyslíme se nad tím, které osobnosti našich moderních dějin se o prezidentu Benešovi záporně vyjadřovaly, a právě o nich natočíme své pořady. A pak je odvysíláme, ovšem ne s tím, že je vysíláme pro tuto jejich antibenešovskou notu, ale pro cosi jiného, do čehož samozřejmě onu protibenešovskou slinu jen jakoby mimochodem zabalíme. Ale ta slina tam bude a bude svítit nad vše ostatní, čímž bude záměr typu vedoucích lidí Druhé republiky a republiky posametové vrchovatě naplněn.

Ani bych se nedivil, kdyby právě s tímto záměrem byl natočen i pořad o cestovateli A.V. Fričovi, nazvaném: České stopy: Karai Puků, který ČT 2 odvysílala minulou středu večer.Ten totiž nabídl protibenešovských motivů, včetně Fričových zostuzujících nápisů na plotech, takové množství, že cesta dokumentaristů do Ekvadoru určitě nebyla drahá.

A tak se to na nás valí ze všech stran – a tlak sílí. Musela pod ním z nádvoří hotelu Růže v Českém Krumlově zmizet brozová Benešova busta, znovu byl coby symbol vlády Habsburků nad naší zemí vztyčen na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, ČT téměř výlučně natáčí či finančně podporuje pořady, filmy a seriály o dobrých Němcích, kterým zlí Češi ubližují, na kladnou zmínku o našich dvou prvních prezidentech v našich médiích nenarazíte, zkrátka a dobře se na plný úvazek plní úkol náš národ pošpinit a jeho takto zpochybněnou státnost i národní svébytnost zahrabat pod zem.